Diagnóza: Strach zo zlyhania

23. júla 2017
fomo
Sú dni, kedy prší… Sú dni, kedy prší a vyjde slnko, a potom sú dni, kedy sa dážď a dúha prelínajú s bleskami, a je to sakramentsky úžasné…

Sedela som na balkóne búrke tvárou v tvár, sledovala ako sa zamračené nebo hnevá a usmievala sa… Prvý raz mi pri chvíľke spytovania seba netiekli po lícach slzy, skôr naopak. Pred očami sa mi vyjasnilo, hoci sprievodný efekt – strach ma stále neopúšťal.

Strach zo zlyhania, strach z toho, že niečo pokazíme… Všadeprítomný, vo dne, v noci, v hlave. Diagnostikovala som si ho sama. Nebolo to také ťažké. Stačilo sa pozrieť na predchádzajúce mesiace, chýbajúce istoty a otvorenú cestu, ktorú je možné chápať rôznymi spôsobmi…

Každý máme svoj(e) strach. Môj za mnou beží, keď sa mu snažím pri Dunaji ujsť, večer si pri mne vždy ustelie a ráno ma budí, díva sa na mňa zo zrkadla, stal sa mojou súčasťou. Ibaže ja ho už nechcem…

Možno áno. Možno to fakt pokazím, možno dám dôvod ľuďom, aby povedali – mal som pravdu, že to nedokážeš. Ale aj tak to musím skúsiť. Chcem si nastaviť vlastné pravidlá, riadiť sa nimi, dať životu smer. Na čakanie na zázrak je predsa len neskoro a poradovník je dlhý. Mala by som sa mu vydať oproti, aby sa náhodou niekde nestratil alebo nezablúdil.

Chcem opäť písať a tvoriť, opäť sa zamilovať… do svojho života, do všetkých maličkostí, ktoré mi predtým robili radosť, no dnes mi pomáhajú len prežiť.  Viem, že môj strach bude so mnou stále. Vždy tu budú nové príležitosti, ktoré ho pošlú vpred a on to na mňa bude skúšať, ale už mu nechcem dovoliť, aby ma ovládol natoľko ako teraz.

Kým som sedela na balkóne, uvedomovala si to všetko a zapisovala tieto myšlienky, stihlo sa zmeniť počasie niekoľkokrát. Dážď, slnko, dúha sa prelínala s bleskami a nakoniec obloha vytvorila niečo… Prvý raz som videla dvojitú dúhu a bolo to takým zvláštnym spôsobom fascinujúce. Mohla by som napísať, že bola symbolom nového začiatku, ale v skutočnosti mohla byť symbolom, čohokoľvek len chcem…

S láskou

@daniela_slavik

You Might Also Like

10 komentárov

  • Reply Fellien 23. júla 2017 at 21:00

    Já znám spoustu lidí, co jsou na tom stejně jako ty. A nikdy jsem nechápala pořádně proč, protože podle mě není možné, aby někdo selhal ve smyslu, že mu selžou plány jen tak sami o sobě. Podle mě se jen někdy člověk nechá moc ovládnout tím strachem a přes ten strach se nesoustředí na to, co je opravdu důležité. Myslím si, že člověk opravdu dokáže cokoli jen chce a co si usmyslí. Mně celý život někdo říká, že něco nedokážu, že po sobě nic nezanechám, leda tak ho*no na poli. Ale stejně jsem si z toho nikdy nic nedělala, bylo mi to samozřejmě líto, ale nenechala jsem jiné lidi, aby svými myšlenkami definovali mou budoucnost. A to je podle mě moc důležité :).

  • Reply Flung out of space 23. júla 2017 at 21:25

    To, čo si ostatní myslia a hovoria je okrajové… proste sa vyrovnávam so svojim strachom. Sama pred sebou… Ak si to nikdy nezažila, tak je to skvelé 😉

    • Reply Fellien 23. júla 2017 at 22:35

      No jo, ale za ten strach přeci nemůžeš ty, ale to, co ti ostatní v průběhu života navykládali, odtud ty strachy pramení. Čistě teoreticky kdyby jsi nikdy nebyla v žádném kolektivu který by tě nějak utvářel, tak by jsi ani neměla strach ze selhání, protože by jsi prostě ani nevěděla, že ten strach máš mít. Já věřím, že se to vyřeší, protože všechno má své řešení :). Mohla by ti pomoct kniha Pět stupňů připoutanosti, nebo Sám sobě mistrem. Mně ty knížky pomohly hrozně moc v různých oblastech života.

      • Reply Flung out of space 23. júla 2017 at 22:38

        Asi máš pravdu… Pozriem sa na tie knihy, práve niečo takéto hľadám 🙂
        Tiež verím, že to vyriešim… Beriem to, ako prechodný stav, možno odrazový mostík, aby som už konečne urobila to, čoho sa bojím.
        Ďakujem

  • Reply Barbora 24. júla 2017 at 11:02

    Taky tohle mívám. Někdy jsem plná odhodlání a někdy prostě nemůžu. Podle mě je to v určité míře normální. Přece jen jsme jen lidi, s pochybami a strachem. Kamarád vždycky říkával, že jakýkoli strach je spouštěčem k tomu tu věc udělat. Možná má pravdu, možná taky ne. Ale v každém případě není dobré tomu strachu podléhat. 🙂

  • Reply Radka 24. júla 2017 at 15:54

    Je před tebou ještě dlouhá cesta, spousta příležitostí, spousta poučení a spousta úspěchů, to mi věř. Z článku mi to zní, že jsi pod tlakem, těžko říct, jestli pod tlakem sebe sama nebo okolí, nicméně asi by nebylo na škodu chvíli vypnout, vyrazit na víkend na výlet do přírody a vykašlat se na všechno. Ono to neuteče 🙂

  • Reply Tamasté 28. júla 2017 at 11:42

    Strach je častá príčina kedy sa zbytočne vzdáme vecí, ktorá by sa mohli aj uskutočniť podla našich plánov. Neviem prečo sa tak bojíme zlyhania aj v tých najmenších veciach. Držím palce v tom aby si mala odhodlanie na všetky veci, ktoré si praješ aby sa vydarili :).

  • Reply Deň, kedy som si dovolila nerobiť nič... - Flung out of space 30. júla 2017 at 16:31

    […] týždňom som napísala dosť intímny článok o strachu a zmätenosti, ktoré sa snažím prekonať a ktoré mi už dva mesiace bránia v […]

  • Reply Redefinícia úspechu - Flung out of space 16. augusta 2017 at 13:41

    […] Diagnóza: FOMO […]

  • Reply O prechádzkach, vybehanom smútku a upokojujúcej jóge - Flung out of space 17. septembra 2017 at 16:38

    […] V tom stresovejšom období sa z chôdze stal beh. Nie, nie tak metaforicky, ale ozaj. Je pravda, že ma zo začiatku nebavil, no po pár týždňoch sa stal súčasťou mojej rutiny. Dokázala som pri ňom vypnúť príval rôznorodých myšlienok, ktoré ma trápili. Mala som svoju trasu, okolo podivne vyzerajúcej sochy býka pod Ufom, pozdĺž Dunaja, do cesty sa mi plietli len prázdninujúce deti a robotníci. Takto som vybehala smútok a strach zo zlyhania. […]

  • Komentáre